…vydavatel Evropského literárního klubu, v němž vyšla má Tvář plná světla, mi jednou vypravoval o tragické události, která se přihodila v těsném sousedství jeho letního sídla v Českém Šternberku, a jeho vyprávění mi posloužilo za jádro nového románového příběhu, který jsem zasadil do kulis světové války a oživil postavami, které jsem si vymyslil. Román měl zápletku kriminální, ale šlo mi spíš o psychologický román než o román dějový.

 

Když román vyšel (s osmnáctiletým zpožděním v roce 1966, poněvadž Sebrané spisy, jež měl zahájit, se na trh nedostaly), dožil jsem se pozoruhodné zkušenosti […] Měla-li v románu matka zavražděného dítěte upadnout u četníků v podezření, připsal jsem ji vlastnosti nedobré, záletné manželky v neharmonickém manželství, takže vyšetřující četníci šli hned po falešné stopě. Nešlo mi o odhalení skutečného vraha v závěru románu, jak se to děje v detektivkách, toho jsem „odhalil“ hned v prvních kapitolách, šlo mi o psychologii mladého hocha, který se dopustí zločinu a je z něho usvědčován. A tu se mi po dvaceti letech, jež uplynula od napsání románu, přihlásila dopisem z 22. července 1968 švagrová matky zavražděného děvčete a vylíčila mi, jak hodná a vzorná manželka i matka byla její švagrová, jak jsem ji ukřivdil svým románovým pojetím. Předpokládala správně, že látku k románu mi dala tragédie její neteře, i když jsem v románu uvedl vymyšlená jména jednajících osob (skutečná jsem ani neznal). Pokusil jsem se jí v odpovědi vylíčit postup své práce a důvody, pro něž jsem pojal postavu matky tak, jak je zpracovna, ale nevím do jaké míry jsem mohl pisatelku uklidnit. Její dopis mě doslova omráčil, vždyť jsem bezděčně ublížil dobré pověsti hodné a vzorné ženy, postižené nejkrutější a nejbolestnější tragédií, zavraždění dítěte. (Život nebyl sen I., 1994, s. 597–598)