Slezská válečná trilogie
(Přišel den, Zmučená zem, Vichřice)
Trojice románů na sebe navazuje postavami, které procházejí všemi třemi díly, a zejména prostředím Hlučínska a Opavska, kde se děj především odehrává. Vypravěč nás občas zavádí také do Prahy, nacistických věznic a koncentračních táborů. Všechny tři prózy mají blízko k dokumentárnímu románu, protože pracují s mnoha historickými fakty, věcně popisují autentické události a činy několika skutečných postav; jiné osoby a situace jsou však smyšlené. Jako celek trilogie vyostřuje téma česko-německého konfliktu a německé agresivity v předválečných a válečných letech.
První díl, Přišel den (Svobodné noviny, Brno 1946), má mnohé rysy tzv. hraničářského románu, což je žánr zaměřený na prostředí národních, etnických a jazykových hranic. Situace jazykově smíšeného, česko-německého pomezí ve Slezsku se stala v meziválečné době několikrát tématem české i německé literatury (Nor se jí dotkl už v raných románech Bürkental, Raimund Chalupník,). Z pozic radikálního německého nacionalismu je napsán např. román Das Dorf an der Grenze (Vesnice na hranici, 1936) opavského rodáka Gotfrieda Rothackera, který líčí rozpínavost a zákeřnost Čechů v pohraničí. Norova válečná trilogie jasně straní českým obyvatelům, resp. Moravcům, jak se říkalo lidem na Hlučínsku, jejichž rodným jazykem bylo české nářečí. Fiktivní vesnici Dřepsy vypravěč zachycuje jako původně klidnou obec, kde žijí oba národy vedle sebe, navzájem se občas popichují, aniž by se však uchylovali k nenávisti:
Svět se zmítal v křečích nenasytné dobyvačnosti a hladových zmatků, ale dědina žila v poklidu své práce. Bez přestávky šly za sebou podzim a zima, jaro a léto se setím jařin, sušením sena, žněmi, otavami, podzimním setím, vybíráním brambor, sklizní řepy, mlackou a všemi ostatními drobnými robotami mezi tím. […] V masopustu byl hasičský bál, šli na něj Moravci i Němci. Moravci špičkovali Němce. Němci dloubli Moravce. Ponurých stínů mezi ně nekladl nikdo. Německý učitel-šachista snímal klobouk před moravským učitelem, neboť byl mladší, a moravský učitel pro dobrou vůli a na protiúčet oslovoval německého učitele po německu.
Do toho zákoutí klidu, do této zátoky ticha a míru nedostřelily zmatky světa. Úvodníky v novinách se tu nečetl. (s. 97)
V dalších částech román ukazuje, jak se značná část Němců na Hlučínsku postupně nechává strhnout fašistickou ideologií, jak zrazují Československo, volí henleinovce a vstupují do řad sudetoněmeckých dobrovolníků (ordnerů). Pod vedením místních zfanatizovaných lídrů pak začínají podnikat provokace proti českým úřadům a ne-německým spoluobčanům. Jejich heslem je výhružný pozdrav „Přijde den“, který Nor parafrázuje v názvu díla. Toto dění vstupuje do každodenního života venkovského kolektivu a zasahuje všechny generace. Celá situaci vrcholí ozbrojenými výpady německých ordnerů a událostmi 10. října 1938, kdy bylo Hlučínsko připojeno k Německé říši.
Nor psal román v letech 1938–39, za války pochopitelně nemohl vyjít, autor musel jeho rukopis dokonce skrývat, jak dramaticky líčí ve svých pamětech Život nebyl sen (srov. níže).
Zmučená zem, druhý díl trilogie, vypráví o německém útlaku a postupném zrodu protinacistického odboje. Sledujeme protagonisty předchozí části, zejména mladého sedláka Hanyse Kalužu, jehož lze považovat za hlavní postavu trilogie, někdy se však jeho osudy ztrácí v mikropříbězích dalších hrdinů. Teprve chování Němců vzbudí v Hanysovi silné vlastenecké cítění a potřebu vzdorovat agresorům. Je vtažen do odbojové skupiny Obrana Slezska, která na území Opavska organizuje podpisové akce, šíří letáky a shromažďuje zbraně. Druhá část románů líčí zatčení velké skupiny odbojářů v roce 1943 a jejich odsouzení, emocionálním a naturalisticky drsným způsobem zachycuje zvláště brutální výslechy na gestapu. Čtyři muži jsou popraveni, Hanys Kaluža a jeho druhové pak přežívají v pekle nacistických koncentráků. Proti statečným, ale de facto bezmocným hrdinům stojí v románu sadističtí gestapáci, stejně jako zbabělí udavači a figury až groteskně fanatických venkovských učitelů a učitelek, kteří tyranizují moravské děti:
„Tatiček mi to zakazali. Tatiček mi prajeli [řekl], že vas mam pozdraviť pořadnym pozdravenim, ni hitlerovskym. A že tak mam pozdraviť každého – “
Učitel, vypadá to tak, zkameněl, lapá po dechu, funí vztekem, prchlivá nacistická zlost se v něm vaří, blíží se bodu varu, užuž přeteče. Ale Pepík ještě nedopověděl, teď mluví dál.
„Prajeli mi, že mi utrhne pracku, eli [jestli] ju ešče raz zdvihnu, a že mi roztrhnu hubu, eli ešče raz řeknu hajl Hitler – “
Nikoli, nemyslete si, že Pepík svého otce zradil. Kdepak! Koval Pecuch řekl synkovi, rovnou mu to naporučil:
„Eli se ťa bude učitel ptať, čemu si ho něpozdravil, jak un chce, tak mu řekni, co sem ti prajel. Jak mu to řekneš? Poviz mi to – “
A synek to tatíkovi říká tak jasně, jak jasně to nyní – hlasem přece jen se trochu chvějícím – praví učiteli.
Ale už nemůže dodat, co ještě měl od otce vyřídit: ať se prý jen opováží učitel na synka sáhnout! To mu koval ukáže!
Tohle tedy už kovalův Pepík vyslovit nemůže. Poněvadž učitel po něm sáhl takovým dravčím chvatem, že skoro nebylo vidět ruku kmitnout se vzduchem, vrhl se na něho jak brankář po míči, skočil na něho a mlátil, mlátil, mlátil…
Třída se dívala zjeveně i němečtí kluci stáli zakřiknutě.
Byl by snad Pepíka umlátil, jak s ním třískal o stůl, o zem, jak ho kopal, jak ho bez rozvahy tloukl, kdyby moravské holky nezačaly ječet. Daly se do breku, do strašného breku, nastal mezi nimi zmatek, šílenství děsu se do nich vpeřilo, vždyť – Ježíši Kriste, tolik jejich dětské dušičky pochopily, že tady učitel utlouká, zabíjí malého chlapce, Pepíka kovalového…
Pepík zůstal ležet v krvi, bezvědomý.
Učitel supěl, zvlčile běsnil ještě v nadávkách, krev mu stále ještě hořela. (s. 62–63)
Nor napsal román v letech 1947–49, ale na jeho vydání musel dlouho čekat. Komunistická cenzura viděla problém v tom, že autor zachycuje pouze odboj slezských sedláků, ale vůbec ne dělníků a komunistů. Nor nechtěl radikálně měnit vyznění svého románu a poukazoval na fakt, že na slezské vesnici žádný komunistický odboj neexistoval: Ve Slezsku ovšem v době, kdy se odehrával děj Zmučené země, nebylo po komunistické straně ani potuchy […] Copak je možno takto zfalšovat nedávnou, ještě živou historii? (Život nebyl sen II, s. 732)
Vleklé problémy s vydáním románu ukazují, že Nor byl ještě na počátku šedesátých 20. století nepohodlným spisovatelem (dílo nebylo ochotné vydat ani Krajské nakladatelství v Ostravě). Teprve uvolnění v roce 1964 umožnilo publikovat Zmučenou zem v pražském nakladatelství Československý spisovatel, ohlasy však byly rozpačité, protože česká literatura už tehdy žila jinými, aktuálnějšími otázkami.
Hned o rok později vyšel závěrečný díl trilogie, román Vichřice (Československý spisovatel, Praha 1965), z něhož cenzura vyškrtla příběh Filomeny Dolanské, řádové sestry a představené klášterní školy ve Vlaštovičkách u Opavy, umučené nacisty v Ravensbrücku. Ve srovnání s druhým dílem je ve Vichřici dokumentární složka poněkud potlačena, místy je vyprávění velmi dynamické, téměř jako v dobrodružném románu, nechybí překvapivé zvraty (Pepík Gancar se ku příkladu jako partyzán v beskydských lesích střetne se svým dřepským sokem v lásce, nyní esesákem Johanem Hosem). Jedna z příběhových linií nás zavádí ke Slezanům, kteří odešli z domoviny do Prahy (postava českého učitele Valibora). Hlavní pozornost se ovšem soustředí na Dřepsy, jichž se postupně dotýká válka v plné síle: v těsné blízkosti projde děsivý pochod smrti židovských vězňů z koncentráků, lidé stále častěji slyší dunění válečné linie až se nakonec „jako vichřice“ prožene Dřepsy fronta a sovětská armáda.
Trilogie jako celek nemá ucelený děj a některé pasáže zbytečně rozmělňují hlavní linii. Působivost textu se projevuje spíše v jednotlivých dramatických scénách, kde často běží o emoce venkovského kolektivu. Nor chtěl především napsat románovou kroniku coby svědectví o válečných tragédiích kraje, který podle něj trpěl více než jiné české regiony (srov. titul Zmučená zem). Věrohodnost tu opět podtrhuje slezské nářečí, občas i německé výrazy. Román je sice vystavěn dokumentárně, ale vypravěč v něm nejednou hodnotí chování postav a zaujímá jasné stanovisko, které je obžalobou Němců; mnohokrát se v něm přivolává okamžik, kdy se na Němce snese spravedlivá odplata.
Vyznění románu tak koresponduje s názory A. C. Nora, který se po válce vášnivě zapojil do debat o novém uspořádání poměrů ve Slezsku, přičemž sám prosazoval velmi důsledný odsun Němců z Hlučínska. Zároveň je trilogie oslavou tvrdého a nepoddajného lidu, jak o něm mluví Nor v eseji o Slezsku, který připojil k prvnímu vydání románu Přišel den.
Autor o díle
Až na jediný opis románu a jeho rukopis spálil jsem všechny průklepy, ale tento opis a originál rukopisu i poznámky a materiál pro další díl trilogie, jejímž prvním dílem Přišel den měl být, chtěl jsem stůj co stůj zachovat […] Šlo o to zachránit jej do doby, až bude možno jej publikovat, až budou Němci z Československa vyhnáni. A tehdy mě napadl starý námořnický způsob uschovávání dokumentů a v prvních dnech června roku 1942 jsem nacpal ruličky rukopisných listů spolu se všemi poznámkami k dalšímu dílu trilogie do dvou velkých, jedenapůllitrových lahví po minerálce, v nichž se stočené ruličky roztáhly jedna za druhou pěkně podle kulatých skleněných stěn, láhve jsem pečlivě uzavřel a zapečetil a v noci zakopal na své spořilovské zahrádce. Na toto místo jsem nasázel kytičky a stromeček, takže při sebezkoumavějším pohledu nemohlo nikoho napadnout, že pod nimi je něco ukryto. A jen jsem to udělal, měl jsem hned příštího dne domovní prohlídku, naštěstí bezvýslednou. Takto přečkal můj román až do konce války, než spatřil opět světlo světa a rok nato – 1946 – vyšel v podobě knížky. (Život nebyl sen II, s. 404–405)
Spisovatel Fran Směja o Norovi za války a po válce
A. C. Nor, jehož rodiče zůstali v okupovaném Opavsku, velmi tesknil po své domovině. Poněvadž i moje matka se sestrami a příbuzenstvem zůstala také na Opavsku, byli jsme na tom stejně. Ani Nor, ani já jsme nesměli do obsazeného Opavska. […] Po květnu roku 1945 přijížděl A. C. Nor do Slezska velmi často. Jako by si chtěl vynahradit téměř sedmileté odloučení od svého rodného kraje. Nebyly to návštěvy jen soukromé, ale i úřední. Těch bylo víc, protože Nor byl jakousi spojkou mezi Prahou a Slezskem. […]
I z další korespondence je vidno, že Nor je hlučínskou otázkou přímo posedlý. Chtěl by ji řešit svým způsobem, ostře, bez pardonu. Jenže odsun Hlučíňáků do Německa byla záležitost velmi složitá a citlivá. […] Hlučínské poměry jsem znal i já, ale i když bylo jasné, že Hlučiňáci v převážné většině zradili v roce 1938, přece jen nebylo možné na ně jít se sekyrou.
(Fran Směja, Na co jsem nezapomněl, 2019, s. 223–224, 227, korespondence Frana Směji)
Jan Malura