A. C. Nor dětem
A. C. Nor začal psát pro děti poměrně pozdě. V červnu 1942 v úvodu knihy Pohádky z Jiříčkova světa (vydal Josef Doležal, Červený Kostelec, 1943, ilustroval Vladimír Kovařík) autor uvádí, že pohádky vnikaly mezi druhým a třetím rokem jeho synka, kterého nebavilo vyprávění klasických pohádek, ale dychtivě naslouchal věcem v okolí, zajímalo ho zejména to, na čem se spolupodílel. S oblibou pak rád skákal do vyprávění a opravoval slova podle sebe nebo napovídal. „A že se tu ponejprv takto projevil tvůj vliv na literaturu, buďtež ti tyto pohádky z tvého světa připsány, můj synáčku!“ V druhá knize pro děti – Pohádce o andílkovi Ivánkovi (Miroslav Stejskal, Praha 1946, ilustroval Jakub Obrovský) – není dedikaci věnováno samostatné místo, jen v úvodu prvního příběhu je napsáno: „Budu ti dnes vyprávět, můj zlatý synečku, jednu novou pohádku. Tož, pěkně poslouchej!“
Norovy texty pro děti tvoří autorské pohádky zasazené do reálného světa, převážně do městského prostředí. Průnik do světa fantazie dítěte se děje prostřednictví dětské hry a polidštěním hraček (autíčka, vláčku, kuželek). Vystupují v nich věci, s nimiž se chlapec často setkával na procházkách a výletech (tramvaj, zahradní domek s trpaslíky, parník, cirkus aj.). Adresátem je v nich dítě, které bývá nejednou součástí děje a zároveň s vypravěčem vede dialog. Často se jedná o rituál vyprávění dospělého dítěti před spaním, přitom se vypráví dětsky jednoduchým jazykem, prostým jakýchkoliv složitých slov nebo větných konstrukcí. Jednotlivě i jako celek působí texty jednoznačně výchovně, přitom expresivně, používají mnoho emocionálně zabarvených slov. V první knize se přímo napodobuje řeč dítěte kolem tří let.
„Slyšel jsi už, Jiříčku, o tom, jak to naše malé autečko závodilo?—„
„To čelné, lakované?—„
„Ano, právě to. To černé, lakované. Tak já ti to povím. Poslouchej!—„
—To jedenkrát četlo naše malé autečko v novinách zprávu, že v Praze budou uspořádány velikánské závody autíček, malých i větších, a hned se rozhodlo, že se jich také zúčastní. To se ví, nikdo mu to neradil.
„Kam se hrabeš!“ povídal strakatý koníček mezi hračkami –„Takový prcek! Tam bude aut! A jakých! S těmi se nemůžeš měřit.–“
(Pohádky z Jiříčkova světa, 1943, s. 44)
Ve druhé knize se vychází spíše ze života předškoláka a malého školáka, jen některé příběhy se vracejí do synkova útlého dětství. Epizody netají eticko-didaktický cíl. Aby se udržela zvědavost dítěte, převládá realisticko-fantazijní vyprávění. Dětská postava postupně vystupuje až vzorově a díky své odvaze, statečnosti a nebojácnosti zachrání tonoucího spolužáka Petříčka a stává se skromným hrdinou. Ustupuje dětská hra, místo toho je dětský posluchač (čtenář) veden k dobrému chování a statečnosti v nečekaných situacích.
Již v prvním souboru účinkují nadpřirozené postavy v podobě anděla a sv. Petra. Jejich návštěva Jiříčka se stává vzácnou a nezapomenutelnou. Ve druhé knize je nadpřirozená bytost jednou z hlavních postav, neboť „andělíček strážníček“ jménem Ivánek se personalizuje, třebaže zůstává neviditelným a symbolicky přítomným ve zlatém přívěsku na Jiříčkově řetízku. Ztělesňuje dobro, zastupuje pozitivní síly a hodnoty, jako zasvěcená bytost se náhle zjeví, splní svou funkci a mizí tak, jako kdyby neexistovala. Dítě tím vstupuje do další fáze života coby plnohodnotná postava bez stálého dohlížení a opatrování.
„Neplač, můj hošíčku, andílek Ivánek na tebe nikdy nezapomene a ty na něj také ne, protože místo na řetízku jej nyní budeš mít navždy ve svém srdíčku.“
(Pohádka o andílkovi Ivánkovi, 1945, s. 32)
Pro typ Norovy autorské pohádky je příznačná civilnost pramenící z naturelu člověka veskrze současného. Dokonce Pán Bůh v nebi působí obyčejně, sedí za kancelářským stolem ve své „Pracovně“ s nápisem „Nerušit!“, na stole leží mapa naší „krásné země se všemi vesničkami i městy, aby dobře viděl, kde se narodilo nějaké dítě, aby za ním poslal andělíčka strážníčka“.
S odstupem času působí v Norových pohádkách rušivě poučování a explicitní vysvětlování, překáží hromadění zdrobnělin, které se objevují nejen v dětské řeči se zkomolenými podobami a se záznamem zvukových zvláštností dětské výslovnosti, ale pronikají i do autorského pásma (Jiříček, Olinka, Leošek, mamička, tatíček, tatoušek, benzineček, lokomovitka místo „lokomotivka“). Mnohdy se dětská řeč pohybuje na hranici srozumitelnosti, proto se slova i celé věty v přímé řeči dospělého vypravěče opakují ve spisovné češtině. Čím méně je takových vstupů, tím je text čtenářsky přijatelnější. Zřejmě právě proto Zdeněk Bár jako editor souboru Květy naší země. Pohádky moravských spisovatelů (Josef Lukasík. Moravská Ostrava – Praha, 1944) vybral z Norovy pohádkové tvorby právě ty s minimálním zastoupením Ivánkovy přímé řeči. V pohádkách s názvy Kterak autečko závodilo, Jak autečko a vláček utekli do cirkusu či O vzbouření v krabici kuželek lze navíc nacházet poselství o tom, že vítězství se mohou dočkat i outsideři (vyprávění vzniklo za fašistické okupace).
Svatava Urbanová