Nevydaný rukopis románu Cesta k socialismu
Tvůrčí život A. C. Nora byl založen na psaní prozaických textů, včetně fáze dokončení rukopisu a úsilí připravit jej tak, aby se dostal do nakladatelství a byl vydán. V době mezi první válkou a koncem druhé světové války v tom byl Nor velmi úspěšný. Jeho romány vycházely na pokračování v denním tisku, následně v opakovaných vydáních v renomovaných nakladatelstvích (Sfinx, B. Janda, Josef Hokr, F. Svoboda, Čin, Alois Hynek, L. Mazáč aj.) i nákladem vlastním. Po roce 1948 se situace radikálně změnila, nabídky ze znárodněných nakladatelství nepřicházely a snaha A. C. Nora nalézt cesty pro nové vydání již známých románů a prosadit alespoň k redakčnímu řízení dokončené rukopisy se obracela vniveč. Dlouhodobě nevydané zůstávaly Norovy paměti Život nebyl sen. Ty nakonec řadu let po smrti autora edičně připravil pro nakladatelství Atlantis Vladimír Novotný. K vydání připravený rukopis románu Cesta k socialismu zůstává nadále v pozůstalosti rodiny.
V pamětech se dočítáme, že jeho vznik je spojen s polovinou padesátých let, kdy byl dokončen a poprvé předložen nakladatelství Československý spisovatel a posléze Melantrichu. Rukopis bezprostředně četli také Norovi přátelé, kterým zachycené události a okolnosti evokovaly detaily jejich autentických zkušeností. Např. Josefu Knapovi imponovalo, jak aspoň jeden spisovatel se odvážil nastavit komunistické společnosti z let padesátých zrcadlo (Život nebyl sen II., 1994, s. 721); Eduard Valenta Norovi napsal: tedy se domnívám, že největším kladem je charakteristika postav – tady jsi opravdu mistr. Všechny osoby jsou naprosto skutečné a přesvědčující, mnohotvárnost typů mě udivila, pravdivost některých odstavců, zřejmě autobiografických, je tak silná, že mě jako neurastenikovi na několika místech zvlhly oči (tamtéž, s. 722) Nejintenzivněji se o vydání Cesty k socialismu jednalo znovu v obou nakladatelstvích na počátku roku 1968. Pro redakční řízení byl změněn název, namísto Cesty k socialismu se rukopis jmenoval Záleží na lidech (což je jedna z vět, která zaznívá v románu opakovaně, a lze ji vnímat jako klíčovou – má burcovat, má omlouvat, či bagatelizovat). Lektorské posudky měly k rukopisu výhrady. Zvláště rozsah (689 stran) se jevil v závěru šedesátých let jako nepřijatelný, doporučení navrhovala zkrácení pod 300 stran, což bylo pro A. C. Nora neakceptovatelné. Jak se doba jednání o možnostech vydání románu protahovala, zasáhla nakonec až do období normalizace, kdy se staly jak tematika románu, tak samotná osobnost autora znovu nežádoucími.
Rozsáhlý rukopis románu je dochován s názvem Cesta k socialismu, tematizuje osobní zkušenosti autora, k nimž patří zejména práce v nakladatelství, proměna pracovních, finančních, tvůrčích podmínek po roce 1948, kádrová politika ve znárodněných podnicích, akce 70 000 do výroby, měnová reforma, vystěhovávání nepohodlných lidí z Prahy do pohraničí aj. Pro vyprávění jsou určující motivy hospodářské devastace a morálního rozkladu společnosti po únoru 1948, ale i utopické naděje, že lze společně (záleží na lidech!) vybudovat společnost spravedlivou a ekonomicky úspěšnou.
Román se žánrově přiklání k dokumentu. Postupně představuje dramatizované případy rozvratu předválečných a válečných hodnot, a to zvláště při nakladatelské práci nebo ve školství. Přináší mnoho příkladů ponižování, přetvářky, hlouposti, primitivnosti, nevzdělanosti, protizákonného jednání atd.
Text má zřetelnou kompozici: Prolog a Epilog rámcují 15 rozsáhlých kapitol, které nesou opakující se názvy Podnik, Rodina, Podnik a rodina, Brigáda, Pohraničí, čímž dochází i k pravidelnému střídání vhledů do situace pracovního prostředí a funkčnosti rodinných vztahů. Vypravěč stojí nad příběhy (mravním nadhledem, ironickým odstupem, suverénním vědoucím postojem) a soustředí se na historické okolnosti. K těm patří mj. kalamity s nedostatkem uhlí, nařízené brigády při selhávání proměn v zemědělství, tlaky na údernické výkony, příběhy politizace učitelské profese, sleduje jejich dopady na konkrétní hrdiny příběhů.
Rozvržení postav i události je schematické, černobílé. Jednoznačně zápornými postavami se stávají Kosper a Lukáš (tomu je – bez souvislosti s příběhy – přidán jediný laskavý okamžik, když pár dnů sdílí se svou umírající matkou). Jejich charakterové vlastnosti vykazují rysy tyranů a uzurpátorů:
Kosper se po květnu otřásl, pár měsíců seděl doma, zuře a nadávaje, proklínaje a nenávidě všechno nové, co jím tak smýklo z jeho výtečného postavení rovnou na dlažbu, ale po těch pár měsících změnil jméno i barvu. Jen povaha mu zůstala. Panovačná, sobecká, neuznávající žádný jiný názor kromě vlastního, autoritativní, rozkazovačná, prudce výbušná. […] řval, […] hulákal do telefonu a terorizoval svým telefonováním celé okolí. (s. 195)
Román představuje udržování řídících míst sítí kompromitujících informací, zkorumpovanost jednotlivých orgánů komunistické strany, provázanost stranických a odborových organizací. Jednotlivé kapitoly opakovaně odhalují postupy, které omezují diskusi, svobodnou volbu, právo vyslovit a obhajovat názor. Proti bezpáteřním přisluhovačům režimu stojí prototypy hrdinů nepodléhajících, těch, kteří hájí právo na svobodu a vzdělání. Proti obrazům bezostyšnému chování, ale též proti nevěrným a poblouzněným milostným dobrodružstvím (vyhrocené milostné eskapády jsou protiváhou politické linie románu) stojí ti, kdo jsou schopni navzdory tragédiím a neštěstím (smrt dětí, ztráta sociálních jistot či společenského statutu) nacházet motivaci k poctivé práci a ochraňovat i v pokořujících situacích své nejbližší a ukazovat také jim smysl života. Takové jsou osudy rodin Jana Černého, Jaroslava Simona, Ladislava Patky. Tyto postavy reprezentují v románu odpovědné a obětavé zaměstnance, odvážné zastánce pravdy, lidi se zkušenostmi z koncentračních táborů, ale i naivní socialisty.
Vyprávění opakovaně představuje mikro příběhy o charakteru těch, kdo jako účeloví „partajníci“ řídí podniky. Mocenské struktury tu jsou vystavěny na strachu, udavačství, slídění:
[…] po jeho slovech zavládlo v sále ticho až tísnivé, lidé se báli pohnout, aby na sebe neupozornili, „staří“ proto, že už znali Lukáše a jeho potměšilou škodolibost, v jeho mrazivosti téměř nepostřehnutelnou a nerozeznatelnou od vážnosti, „noví“ proto, že nevěděli, čeho se mohou nadít. Pokukovali po sobě, ale oči nemohly prozradit, co se děje v hlavě, o čem právě pracuje mozek, jaký nápad se v něm vytváří. […] Síť donašečů a udavačů si Lukáš nevybudoval, vytvořila se docela sama, spontánně. (s. 31, 37)
Přesvědčivé jsou obrazy zachycující posedlost hledat nepřítele lidu a vyvolávat třídní nenávist, stejně jako scény, v nichž je člověk za vlastní názor potrestán cejchem rozvratníků, podvratných elementů, nespolehlivých občanů.
Závěr románu přináší náhlý zvrat (až v podobě deus ex machina) – na školský úřad nastoupí nový inspektor, který začne prověřovat události na střední škole, cosi neurčitého pootočí společností a začnou být vyšetřovány postupy ředitele podniku i šéfredaktora. Všichni „nositelé zla“ jsou zbaveni řídící moci a přesunuti jinam, kde se prokáže jejich profesní neschopnost. Na jejich místa nastupují ti, kdo byli z gymnázia vyhozeni, kdo se ocitli v pohraničí, mimo svůj obor. Opět je tu vysvětlen původní název románu:
„[…] tak já nakonec ještě přece uvěřím v ten tvůj socialismu -“ „Ne v můj. Také ve tvůj. V náš. Ale hlavně: v socialismus. Cesty k němu jsou svízelné a křivolaké, plné chyb a omylů, to víš sám až moc dobře, ale cíl je správný. A o to tu jde. -“ (s. 690)
Určujícím rysem vyprávění v románu Cesta k socialismu jsou rozsáhlé pasáže rozhovorů, diskusí na pracovištích, záznamů průběhu stranických jednání, schůzí odborářů, voleb do závodní rady aj. Desítky stran naplňují formulace obhajob či rozhořčených obžalob stavu poúnorové společnosti. I tyto promluvy mají opozitní charakter, jedny jsou vedeny s propagandistickou naléhavostí, druhé se opírají o argumenty získané dlouholetou zkušeností v oboru, o „selské myšlení“ i politickou poučenost z doby první republiky. Tyto pasáže vyprávění nejen zpomalují, ale navíc mají repetitivní charakter, vrací se v nich témata žen ve výrobě, pokles odměn za práci, účelového členství v komunistické straně, podlých, panovačných a pomstychtivých lidí, nezodpovědného hospodaření ve výrobních závodech i na zemědělských statcích.
Povahu vyprávění určuje také volba slov. Časté je užívání archaismů a zastarávajících vazeb: oblečený jako hadrlump ve starém svetru plném děr a v krátkém kabátě, podobném kazajce, s rukávy ustřiženými až po lokte (s. 132); Justamentně však prosadila svou, bojíc se ztráty prestiže, kdyby ustoupila a přiznala se k chybě (s. 565), či slovních spojení plných rétorických figur a patosu: S trpkostí, s nekonečnou hořkostí v srdci, s myšlenkami prosycenými pelyňkem čekal na ni v restauraci (s. 611); Kapal mu do jeho rány ještě jed lučavky v reminiscenci na děti, jež opustil. A s nemírnou lítostí pomyslil i na Jenku, ubohou Jenku. Jak jí ublížil! Jak se jí zpronevěřil! (s. 618); Hluboká studně bolesti všech vystěhovalců a vyhnanců se v Simonové otvírá, může v ní nabírat vědro za vědrem, dna bolesti se nedobereš. (s. 627)
Vypravěčská zkušenost A. C. Nora je nepřesvědčivější, když zachycuje neslučitelnost povah milenců, či dramatické okamžiky smrtí dětí a mladých lidí na brigádách, když inscenuje absurdní situace, které by mohly vyznívat komicky, kdyby po nich nenásledovaly lidské tragédie. Následující pasáž líčí okamžik, kde udavačka a žena, která si vyhlídla domek, v němž chce bydlet, a posléze zařídí, aby z něj byla rodina vystěhována do pohraničí, vpadne do jejich zahrady:
Loni v létě usedl na podvečerní chvíli na zahrádce, když v tom někdo zazvonil. Anežka přišla k němu od domovních vrátek. […] Za Anežkou kráčela kolíbavou kachní chůzí malá tlustá žena v domáckém oblečení, jako by jen odběhla na chvilku z kuchyně. Pokročil ji vstříc, očekávaje, že žena se mu představí, aby se jí představil i on sám, ale žena ani nepozdravila, a než mohl říci be ce, vyslovila přísným hlasem jako u výslechu zvláštní otázku: „Co soudíte o kolonialismu? -“ Podíval se na ni vyjeveně, nechápaje ani otázku, ani způsob, jakým byla neznámou ženou položena. Zavřel ústa překvapením pootevřená, polkl a otázal se: „především – kdo vy jste? -“ „Na tom nezáleží. Chci od vás slyšet, co soudíte o kolonialismu -“ Tu se dopálil Popudil jej více komicky neomalený, směšný, ale pobuřující způsob tohoto výslechu než sama otázka té ženy. „Co je vám do toho, co zrovna já soudím o kolonialismu? Nezajímá vás snad také, co soudím o nesmrtelnosti chrousta nebo o kanibalech? -“ „Odmítáte tedy odpovědět -“ pronesla žena s chladnou důstojností. (s. 505–506)
Autor o díle
Otčenášek mi otevřeně vytkl, že jsem do svého románu shromáždil všechny možné pomluvy, které jsem o komunistech slyšel, že mám v knize jen negativní typy. Oponoval jsem mu ujištěním, že v románu není nic vymyšleno, a co není mým osobním zážitkem, přihodilo se jiným lidem, jak mám ověřeno, a proto je to román téměř dokumentární a zdaleka v něm není jediná pomluva. A což není jeho Brych (Otčenášek vydal nedlouho předtím 1955 román Občan Brych) také postava negativní? Jenže to není komunista, odporoval mi (sám také člen komunistické strany).
(Život nebyl sen II, 1994, s. 719–720)
Iva Málková