Cestopisné fejetony
A. C. Nor rád cestoval a za života vydal čtyři knižní soubory cestopisných próz. Psal kratší cestopisné fejetony, jež vycházely nejprve časopisecky (např. v Tribuně, Českém slovu, Večerníku Práva lidu), načež byly shrnuty do knižních vydání. Nejstarší a tematicky nejpestřejší je Putování na dluh, s podtitulem Feuilletony z toulek a cest (Sfinx – Bohumil Janda, Praha 1927). Kniha obsahuje dva samostatné celky, z nichž první je věnován cestování po Česku, druhý reflektuje Norovu cestu do Francie.
České fejetony začínají vzpomínkou na domovinu ve slezské vesnici na Opavsku. Nor představuje zážitky z dětství a mládí, svá oblíbená místa v rodné Hlavnici a okolí, ale také rolnickou práci venkovského člověka, kterou sám poznal:
A táhnu brázdu za brázdou, jednu za druhou, jako zlaté niti je v klubko navíjím, hlína se sype a nejen že tvoří pěknou stěnu, padá i do bot a jest nutno i tuto starou obuv odložiti, neboť je nepohodlno v ní v této brázdě, vonné a rovné už jako bič. Raději jdu bos a zvedám nohy, neboť hlína je vlhká a studená, až mrazení jde tělem. (Putování na dluh, s.28)
Pak se postupně vzdaluje na Hanou (Kroměříž), jižní Moravu (Brno, Moravský kras) a putuje přes českomoravské pomezí, jižní Čechy až na západ k Plzni, Klatovům a na Šumavu. Druhou pouť začíná ve Středočeském kraji v Mladé Boleslavi a směřuje do Českého ráje, na sever do Krkonoš, odtud na Broumovsko a přes Orlické hory zase směrem „domů“, na sever Moravy.
Nor má smysl pro pozorování krajiny a přírodních úkazů, jak svědčí třeba personifikující popisy šumavské přírody: Toto slunce v šumavském lese je jako člověk. Škrábe se po zemi jako děcko, batolí se, plíží se jako pytlák, prodírá se jehličím větví, ošívá se, poněvadž se poškrábalo. (s. 123)
Častěji však zprostředkovává své dojmy a pocity z místa než jeho popis. Cítí-li potřebu, neváhá být ironický, jako třeba ve „zříceninách“ kláštera Zlatá koruna:
Potom ukáže kostelník něco, „co není všude k vidění, nýbrž co je jen v Zlaté Koruně k vidění“ – to jest velkou kropenku, která jest postavena u vchodu jako odrazové zrcadlo a vidět v ní celý vnitřek chrámu. Mimo nápisu „Neplivat na podlahu“ jest velmi zajímavý obraz nad oltářem. (s. 80)
Jako svědectví doby mají význam pasáže, ve kterých Nor hovoří o oblastech obývaných německým etnikem. Někdy poměřuje české a německé, přičemž zachycuje i rysy „národní povahy“:
Německá právě jsou města – co je českého, to jsou městečka. Němectví tu má velký elán, rozmach, rozběh k výšinám, snad někam až do nebe. Češství se tu jeví v přikrčených, domáckých, přízemních městečkách, skoro vesničkách. Takový Liberec, Jablonec, Trutnov – to jsou města. Rozvlátá, hlučná, plná křiku a spěchu. Zatím Turnov a Jičín, střediska Českého ráje, jsou pomalá, povídavá, roztomile batolivá. (s. 147)
Francouzskou část první Norovy cestopisné knihy je nutno vnímat jako předstupeň jeho dalších cestopisných souborů. Zde je trochu neústrojným přívažkem českých cest, ale naznačuje zájem o cizinu, který Nor následně rozvinul.
Závěr prvního cestopisného souboru, v němž Nor srovnává francouzské, švýcarské a německé vlaky, předznamenává jeho zájem o dopravu. Zážitky z dopravních prostředků jsou leitmotivem všech Norových cestopisných knih. Druhým je odpor k Německu a všemu německému, které při těchto i jiných srovnáních vyznívá vždy negativně:
[…] když pak nastoupíte někde v Německu do přímého vozu a jedete jen kousek, dostanete hrůzně vynadáno. Takovými jsou Němci a takovými zůstanou. Pročež máme na ně jen nepříjemné vzpomínky. Tak jest a tak budiž. (s. 260)
Již v následujícím roce vyšel svazek Norových fejetonů o cestě po Jugoslávii. Soubor Jugoslávie v letním slunci (Lidová knihovna Aventina, Praha 1928) je věnován spolucestující Liočce, zřejmě Norově budoucí první manželce, jak vyrozumíme z úvodního textu:
Není dobře člověku býti samotnu, řekl Bůh a usoudil, že i na cesty si musí bráti muž ženu s sebou. Pakliže můžete, jeďte, kamkoli vám libo, ale sami. Pakliže nemusíte, neberte na cestu nikoho, ani svého přítele, pohádáte se a budete nešťasten a vaše dojmy z cest zešediví. […] Tohle je jediný případ, který budiž vyňat: jste-li milenec, jeďte s milenkou; jste-li ohnivý milenec, je to prostě vaší povinností… (Jugoslávie v letním slunci, 1928, s. 7)
Norova cesta na slovanský jih vedla přes Záhřeb, Bosnu, Dubrovník, Černou Horu, Split až na jugoslávsko-italské pomezí kolem Rijeky. Útlá knížečka, spíš sešitek, je i svým italským závěrem průpravou k italské cestě. Nor-cestopisec se zde však vyvíjí. Jeho hlavním zájmem se stává pozorování lidí, ať už spolucestujících, nebo zejména místních, a to často na úkor popisu spatřených pamětihodností. Nálada míst se odvíjí právě od toho, s jakými lidmi přišel cestovatel do styku. Některé výjevy ústí až do poetického obrazu, jako v případě tří chorvatských emigrantek do Ameriky:
Tři dívky, mladé, uplakané venkovanky, stojí na můstku za ranního rozbřesku a kolem nich na molu stojí asi třicet lidí: rodiče, sourozenci, chasníci, kamarádi a kamarádky, jistě půl vesnice. Otec pláče houkavě, matka umírá žalem. Děvčata jsou zdrcena, nejraději by neodjela, ale lístky už jsou zakoupeny a ostatně, nic se už nedá dělat. Toto loučení je doslovně srdcervoucí. Náruče a objetí nelze roztrhnout. Potom námořníci ze „Zagrebu“ už berou můstek, tři děvčata se přehýbají přes zábradlí, matky na břehu vztahují ruce, všem ostatním šlehají paže jako plameny, jinoši začínají zpívat ponurou, vláčnou a smutnou píseň, a zatím co moře se vaří pod šroubem otáčející se lodi, deset mladíků naskákalo do bárky a vesluje všemi silami, pokud stačí, vedle „Zagrebu“, kývají a mávají, pláčí a zaškrceně zpívají, zůstávajíce rychle vzadu… Ještě jsme plni toho loučení. Na přídi potom stojí po celý den ony tři dívky, schumlány do sebe jako bezradné ovečky. (s. 45)
Jugoslávská cesta má ještě jeden svůj vlastní leitmotiv, a tím je „český turista“, jehož figurka je někdy Norovi až směšnou, každopádně dokládá turistické ovládnutí Jugoslávie Čechy už v době meziválečné.
Italské léto (Josef Hokr, Praha 1933) s podtitulem Reportáž z Itálie, představuje pomyslný vrchol Norovy cestopisné tvorby. Autor v úvodu přiznává, že italských cestopisů má česká literatura už mnoho (Josef Svatopluk Machar, Rudolf Medek, Zdeněk Kalista, Karel Čapek, Jaroslav Maria ad.), přesto neváhá přispět svou troškou do mlýna a nabízí pohled „prostého, neučeného občana-venkovana“, který chce „dívati se, co tam dělají obyčejní lidé, poptati se jich, jak se jim daří, co dělá zdravíčko a jak u nich časy jdou – a viděti a vrátiti se“. Toto je však od cestujícího spisovatele přece jen nutno brát jako jistý topos skromnosti. Norovy postřehy jsou zajímavé právě tím, jak oscilují mezi poučeností a neznalostí, jak věci nahlíží coby prostý cestovatel, ale zároveň intelektuál. Dalo by se říci, že se zde zajímavě skloubil právě onen „venkovan“ s uznávaným spisovatelem.
Nečekejme, že Nor bude vynášet proslulost Říma či Florencie s poukazem na jejich slavnou historii a muzea nabitá uměleckými skvosty. V Římě se blíže zastaví u Fontany di Trevi, místních strážníků a městské dopravy nebo vysvětlí, proč je představa „města na sedmi pahorcích“ nesmyslem. Často nabízí spíše alternativu, která je však opodstatněná. Nepřímo, ale přesto zjevně staví proti Florencii Sienu, která je méně známá, ale svou nádherou a jedinečností se s ní zcela srovnává. Navíc je tu jedna ze čtyř (dle Nora) nejkrásnějších italských katedrál:
Zázrakem však je v Sieně její katedrála, krásy doslovně nadpozemské a řadící se důstojně ke katedrále orvietské, palermské a monrealské. Stojíte-li před sienským dómem, jistě jej postavíte na první místo mezi všemi chrámy světa a řeknete při nejmenším: Nejkrásnější katedrála Itálie! (Italské léto, 1933, s. 105)
Pozoruhodná je už samotná trasa Norovy italské cesty – procestoval totiž Itálii skutečně odshora až dolů a dorazil až na orientalizující Sicílii, která ještě v meziválečné době nebyla častým cílem turistů. Už sama noční cesta kabinovou lodí z Neapole do Palerma představovala pro cestující vskutku očistec.
Cestovat po Itálii počátkem 30. let znamenalo potýkat se denně s projevy sílícího fašismu a obdivu k Mussolinimu. Je pozoruhodně sledovat, jak tento rys italské společnosti viděl český turista:
Fašisticky pozdraviti vztažením pravice umí každý. I třaslavý dědek s otevřeným poklopcem zdraví vznešeně zdvižením pravice. Tím spíše musí to uměti strážník. […] Proti strážníkům vědí elektrikáři hodně. A také rádi povědí. Na své trati vám poví o každé znamenitosti, pokud ji z vozu vidíte, ať vás zajímá či nikoli. Na jedné trati mineme (tuším, že cestou ke katakombám sv. Anežky) vilu Mussoliniho. Tu ovšem musíte vidět. Neboť nestačí dívati se takřka v každém výkladě fotografického ateliéru na vystavená fota Mussoliniho a jeho synů, malých tlouštíků baculatých – hrdý Ital ukáže, i v jakém hradu Duce bydlí. A elektrikář umí býti vždy hrdý. (s. 49–50)
Téměř toposem cestopisné literatury se stalo už v dávných dobách i poměřování cizí kultury s domácí. I Nor tak činí, ať už přisuzuje Čechům kladná, či záporná znaménka. Možná čtenáře až překvapí, jak běžné jsou v jeho cestopisech generalizující soudy. Italové jsou sebevědomí, lehkovážní, veselí, dotěrní a také „řeční a zvědaví, plní letního jasu“, zatímco Němci v Mnichově, kde se cestou nazpět Norova výprava zastavila, jsou proti nim „podzimně zamračení, vážní, rozumní, uvážliví, uzavření a zdrženliví, skoupí a nesdílní“ (s. 118).
Poslední knižní cestopisný soubor A. C. Nora Cesta do Polska (A. Hynek, Praha 1947) je cestopisem jen částečně, třebaže jeho název tento žánr slibuje. Ne tak fotografie na obálce knihy. Rozbořené město se sochou Krista sklánějícího se pod křížem zcela jasně prozrazuje, co bylo předním zájmem autora v tomto souboru fejetonů – válkou zničené Polsko a jeho nová výstavba.
V úvodu knihy nás autor obeznamuje se situací – v Polsku pobyl od 15. května do 15. června 1947 jako člen delegace československých spisovatelů (za Syndikát českých spisovatelů tam s ním jeli Marie Pujmanová, František Halas a Václav Řezáč). I tato okolnost vedla k reportážnímu charakteru velké části knihy, která je prostoupena duchem poválečné obnovy a až heroizace polského úsilí o lepší budoucnost. Styl některých kapitol, zejména z první třetiny a závěru knihy, je stroze informativní. Nor referuje o stavu polského literárního života, divadla, filmu, o tamních spisovatelích, vydavatelstvích, ale též o politických poměrech a polských továrnách. Dojde-li na emoce, je v nich patos vyzdvihující zmučenou zemi:
Projíždějíce Polskem viděli jsme, kterak tato země je poškozena, jak Polsko utrpělo válkou. Bylo by třeba pera velkého rapsóda, mělo-li by být vylíčeno, jak nepředstavitelně zmučeně vypadá Varšava, hlavní město polské země, polská sláva, polská pýcha! A nejinak vypadají stovky a snad tisíce vesnic i městeček, válkou poškozených či zničených. […] Člověk by očekával, že se lidí, žijících v této ukřižované zemi, zmocní zoufalství, že budou sklesle rezignovat na jakoukoli možnost obnovy své země a svého života […]. Místo toho všeho, místo všech těchto obav všichni tito lidé pracují – ale jak pracují! Polsko se dře, krvácí z rozedřených dlaní, z upracovaných rukou, ale dře se přímo slepě a nelítostně dál. (Cesta do Polska, s. 14–15)
Cestopisný charakter mají zejména kapitoly věnované konkrétním městům (Krakov, Varšava, Vratislav, trojměstí Gdaňsk, Sopoty a Gdyně, Poznaň), polskému moři a významným památkám, které během polské cesty delegace navštívila, třebaže i jejich charakter vypovídá o dobové reflexi válečných událostí: památník válečným hrdinům na poloostrově Westerplatte, slovanské vykopávky v Biskupíně, vojenské muzeum ve Varšavě a především Osvětim, kde je v této knize jinde strohý Nor až lidově emotivní:
Hrob dětí! Představte si, lidé drazí, symbolický hrob dětí na památku všech těch nevinných srdéček, která byla zde umučena a utracena! Může být vůbec kde na světě nějaká větší vina než usmrcování a utrácení dětí? A uvažme teď také zvířecí kvantum, v jakém se to dělo! Jestliže pro tohle může být kde jednou slovo odpuštění a zapomenutí, pak věru je lidstvo slepé i hluché. (s. 115)
Válečná zkušenost i předmět zájmu proměnily Norův styl. Humorný nadhled cestovatele, jeho ironie ustupují do pozadí. V popředí stojí oslava polského lidu a jeho nezdolné síly, které plně odpovídá vážnosti spisovatelova tónu. Tu a tam však probleskne i Norův pověstný humor:
Tři věci nás v Polsku pronásledovaly a hrozily nám v každém městě […] katedra, baršč a rebarbora. Když kompot, tož rebarbora – řekli si Poláci a setkávali jsme se tudíž s rebarborou u každé tabule, a těch bylo v Polsku opravdu požehnaně. Zrovna tak s barščem […]. Dalo-li se utéci před rebarborou a barščem, nešlo to tak snadno s katedrou, jak Poláci říkají katedrále. Katedrále jsme neunikli v žádném městě […] (s. 169).
Ostatně, v závěru knihy si Nor dovolil zařadit kapitolku nazvanou nevinně Drobné poznámky z Varšavy i odjinud, která však není ničím jiným než zachycením malých anekdotických momentů z polské cesty.
Ačkoli Norova cestovatelská vášeň nikdy nevyprahla, a ještě mnohokrát se spisovatel vydal do světa (např. znovu do Itálie v 60. letech či několikrát za synem Jiřím do Kanady v době „normalizace“), cestopis z doby po roce 1948 již doložen nemáme. Snad mu v době nesvobody slova chyběl právě onen kontakt, který Nor se čtenářem ve svých cestopisných fejetonech přirozeně navazoval. Bez publikování v novinách či knižním vydání by tato tvorba pro autora postrádala smysl.
Napsali o díle
Úspěšnost Norova v tomto žánru vyplývá z jeho spisovatelského naturelu: je velmi vnímavý pozorovatel, dovede rychle hodnotit a má laskavý poměr ke světu, přičemž dovede být i přiměřeně ironický, aniž sklouzává k sarkasmu. A umí se v dobrém rozmaru smát i sobě. (Jiří Urbanec, Čtení o A. C. Norovi, 2003, s. 78)
Jakub Ivánek